Podporuje nás:

Královéhradecký kraj
MŠMT
ČRDM
obce Dolany
Obec Dolany
Chvalkovice a Říkov
Podporuje nás

Tábory kmene v letech 2005 a 2006

(4.6. 2009)

Tábor kmen Tate Osmaka 2005

Tábor kmene Tate Osmaka se konal na kmenovém tábořišti Větrník ve Lhotě pod Hořičkami ve dnech 15. – 29. července 2005. Vše začalo až tehdy, kdy se pokosila tráva po vzoru golfového hřiště, na louce vyrostlo šest týpek a do kuchyně se nastěhoval náš starý známý kamarád Osmak (Plšík obecný?), tentokrát i se svou pěkně nenajedenou rodinkou. Tak a mohlo začít čtrnáct dní hezkých chvil, probuzení s písní, papání s písní a usínání za zvuku bubnu. Žádná auta, televize, počítače a jiné vymoženosti, jen les a my. Čtrnáct dní ve znamení skřítků (Lože skřítků) a plnění totolánků. Tato skvělá myšlenka se vtiskla do každého námi stráveného dne. Jednou to byl barevný den, jindy výrobní, sportovní, vojenský nebo výletní den, samozřejmě nám nechyběl ani návštěvní den.
V každém dni jsme sami sobě ukázali, co všechno svedeme. Batikovali jsme si trička, vyrobili si krabičky z rohajdu, zahráli si hry, zaběhali si a zaskákali do dálky, vyzkoušeli svou pozornost, dokázali rozdělat oheň, prověřili nožičky na výletě…
Nesmím ani zapomenout na naši toaletní kroniku, která se stala hitem tábora. Že nevíte, co si pod tímto pojmem představit? Nevadí, hned vám to ráda vysvětlím. Výhodou kroniky je celotáborová účast, ruku k dílu přiloží všichni ti, kteří alespoň jednou navštíví zastávku(tedy naše wc záchody). Takže je vám jasné, že je dílem všech. Někdo kresli, někdo básnil verše skládal, jiný chodil a další slova žádal. Najednou byla zastávka nejčastěji navštěvovaným místem, místem výtvarných a básnických děl, příběhů, stížností, pozdravů a vzkazů.
Jedním z řady krásných zážitků byl přílet čápa černého, později již našeho strážce a častého návštěvníka louky Žaka (to je jméno, který jsme mu dali). Žak nám ukázal promenádu mezi týpky, což byla neodolatelná pastva pro všechny fotoaparáty v blízkosti. Občas nám zvědavý opeřenec nahlédl do týpek, aby zkontroloval jestli je vše v pořádku. I Osmak se stal našim častým návštěvníkem, vždy mezi 22.00 – 23.00 chodil na večeři. Dokonce se nám podařilo i krmení přímo z ruky. Měli jsme takové malé zoo, týpí zoo – křečci, želva Sofie a zakrslý králík Pepina, která byla za nevhodné chování a rušení nočního klidu vystěhována do Divošky (srubu). Želva Sofie se stala největším zběhem, dvakrát se pokoušela o útěk, ale bez většího úspěchu. Jen jedinkrát si při spěchu zapomněla krunýř no a mezi nevítanými hosty se objevili slimáci. Byli všude, všude a všude. Od našeho zoo zase pěkně zpátky do táborového dění. Za celý tábor by to chtělo alespoň jednu pořádnou koupel, jednu pořádnou očistu, co vy na to? A ani na tu jsme nezapomněli. Co takhle Městské lázně v Hradci Králové, co říkáte? Tak hurá do lázní. Už když jsme všichni vpadli dovnitř, paní z pokladny se nejistě zeptala, jestli náhodou něco nehoří a my ji ujistili, že určitě nic, že jen my vydáváme to podobné
a neopakovatelné aroma. To však nebylo vše. Ani černé stopy, které se objevovaly za každým z nás, nás nepřekvapily tak jako nečekaný host v podobě slimáka vypadlého z bot. Který se chtěl zajisté také vykoupat. Po dvou hodinách v chloru jsme vypadali jak nacucané houby, ale byli jsme čistí – a to bylo nejdůležitější.
Dalším z neopakovatelných chvil se stal výlet na Kunětickou horu. Tento zážitek však zmařil ještě mnohem větší a silnější zážitek
z cesty vlakem, jakýmsi panťákem. Nějaká Kuňka byla ta tam, všichni obdivovali tu nádheru na kolejích. No byli jsme jak Alenky
v říši divů, nespustili jsme z něj oči, jen jsme seděli (někteří tedy museli prozkoumat i ostatní místnosti vlaku – záchody) a dosti hlasitě si vychutnávali tu cestu zpět, kde na nás čekal už jen obyčejný,normální, úplně normální, nezajímavý, starý vlak. Tak takhle skončil náš slavný výlet na Kuňku.
Čas plynul, totoláky přibývaly a radost z nich sílily. Už žádní Skřítci, ale Dřevaři a za pár chvil i Hledači vody. Počasí se na nás občas zlobilo, ale sluníčko nám přesto svítilo. Člověk však velmi rychle zjistil, že se blíží poslední den. Ještě inity, poslední slavnostní sněm, poslední udělené totolánky, činy a tituly a domů. To co bylo na začátku v nedohlednu, tu nyní stálo na dosah. Týpka zmizela, lidičky se rozprchli a co víc dodat? Možná že poděkování všem z kmene Tate Osmaka – DĚKUJI

Rybka

Tábor kmen Tate Osmaka 2006

Rok uplynul jako voda, ale lidičkové není tomu žádná škoda! Tak nám prázdniny připluly a my na tábor vypluli. Utekli jsme mezi stromy, stráně, lesy, zanechali doma rodiče a zbytečné svoje věci. Utekli jsme do údolí, kde šest týpek stojí.

Ano, utekli jsme do údolí, kde naše tábořiště Větrník stojí. Letošní tábor, alespoň z mého úhlu pohledu, byl vyjímečný, byl super. Na to, že nás začali okupovat staří známí osmaci, už nebylo nic divného. Ale to, že nás navštěvují zvláštní bytosti, že kola běžně rostou na stromech a na návštěvu k nám přichází stromy – to už není jen tak. Vezměme to však pěkně od začátku. Stav osmaků se prudce zvýšil a při první a zároveň i poslední noci strávené v Divošce (srubu) jsem měla pocit, že mi ty malé okaté potvůrky lezou snad i po hlavě. A ten rámus! Na příští rok to vidím černě, neboť nastane boj kdo z koho.
Nejen osmaci s námi (nebo my s nimi) trávili tábor, na tábořišti se nám totiž objevili ještě existence dosud nepopsatelné – dobří duchové si říkající. Kdo a co byli zač, nikdo vlastně neví. Nikdo je nikdy na vlastní oči nespatřil, ale s jejich úkoly jsme se každý den probouzeli, jejich pokyny a indicie za splněné úkoly nás krok za krokem přibližovaly k pokladu. Dobří duchové nás naučili, že není důležité kdo dál, kdo víc, kdo rychleji, ale ukázali nám jak pracovat spolu, jak být dobrým kmenem. S každým úkolem jsme si pěkně potrápili hlavičky, vyzkoušeli své schopnosti a dovednosti, prozkoumali místa v okolí (někdo i třikrát jedno), navštívili trhy, zařádili si na vodnických slavnostech, vydali se na výpravu s přespáním pod širým nebem… Dobří duchové mysleli na všechno,
i počasí měli pod palcem, neboť tak pohádkové počasí náš tábor nikdy nezažil. Dny pěkně utíkaly, indicie přibývaly a místo pokladu dostávalo jasnějších podob.
Nesmím zapomenout na jednu důležitou, veledůležitou věc. Jednoho dne si nenápadně začal vítr šeptat, vlci výt na měsíc, cvrčci cvrlikat v trávě a mašinky houkat do dáli: ten, kdo má rád…ten, kdo má rád…ten, kdo má rád….ten, do má rád…Waštélaka.
A najednou o tom věděl každý lísteček, každá větvička, každý človíček, že ten, kdo má rád – Waštélaka je Kiďák. Nastal ten správný čas na změny a změna je život, krok vpřed, krok do budoucnosti. Tak Waštélako, měj co nejvíce rád.
Dalším milým překvapením byla nečekaná návštěva stromů. Najednou se mezi týpky objevil smrk, bříza, vrba, dub a jeřabina. Záchrana bubnu nás stála pět úkolů, které si pro nás stromy připravily a které měly dokázat, že si buben zasloužímě zpět. Do výše se tyčící smrk nám přikázal polínka štípat, dub nás začal mezi stromy vítat. U vrby jsme paměť potrápili
a u rozesmáté jeřabiny zručnost v lakrose ukázali. Bříza se nás na přírodu ptala a naše vědomosti tak provětrala. Buben se nám ale vrátil a táborový den se nám ukrátil. I poklad jsme časem dobyli a v srdíčkách ukryli.

Tábor končí jasná zpráva, čas už konec odpočítává. Nezbývá však vůbec nic, uvidíme se až za měsíc………………………….

Rybka


design and produce made by © Pavel Spálený - Yučikala Wičaša www.yucikala.net