Kolovandr 2025

Sobota 19. 7. 2025

Vypínám ve 4:00 hod. budík. No nic tak vstávačka, rychlá snídaně a už s Tomem taháme plně naložená kola ze sklepa. V 5:00 hod. nám jede vlak do Jaroměře, kde se potkáváme s velkou částí výpravy a uháníme na Kvildu. Tam svítí sluníčko, všichni na nás koukají jak na blázny, když si na naše stroje přiděláváme bagáž, ale ať. Však trochu bláznovství v sobě mít musíme.

Prvních 17 km jedeme téměř bez šlápnutí nebo odrazu. Trasa vede z kopce podél Teplé Vltavy (lovci činu 1P2 se smočili) krásnou šumavskou přírodou. Krajina se pomalu začíná vlnit, a tak je potřeba doplnit energii drobným obědem v malé obci Stožec. Jejda! Tudy protéká Studená Vltava, která jak někteří zjišťujeme je teplejší než Teplá Vltava. Cesta vede mezi lesy s mírnými stoupáními a před námi se zvedá zase jeden z nich, ale ten nebyl jen tak obyčejný. Při jeho výjezdu ke Schwarzenberskému kanálu padlo nemálo publikovatelných slov. Teď už ale víme, že k přívozu v Dolní Vltavici je to podél kanálu a nebude žádné velké stoupání. Přívoz nás převeze na druhou stranu Lipna, kde ještě musíme chvilku šlapat do kopců a jet z velkého kopce, ale už jsme po 80 km cestě v kempu Olšina. Usínáme unaveni s myšlenkou, jak se druhý den vyhnout tomu kopci od kempu.

Všechno nejlepší, Akičito!!!

Neděle 20. 7. 2025

Vstáváme celkem rozlámáni, ale zkratka je vymyšlena. Ha, ha, ha ... Ten kopec jsme stejně museli zdolat jen trochu jinde. Využíváme opět přívoz, po pár kilometrech smočíme svá upocená těla ve vodní nádrži Lipno, přejedeme hráz, kde obdivujeme mohutnost díla a v Loučovicích se střetáváme s posledními členy výpravy – Jehlou s dětmi, která nás bude doprovázet autem a s Manitanou. Dojíždíme do Vyššího Brodu na oběd a s plnými bříšky nás čeká pěkný kopec nahoru. Jůůůů, ten sjezd do Rožmberka s výhledy na hrad ale stojí za tu námahu, viď Brůčo. Po krátké pauze přemýšlíme kudy dál. Do kopce terénem??? To se nikomu nechce, a tak volíme trasu po silnici podél vody. ,,Ahóóój“ slyšíme neustále z hladiny Vltavy. Rozhodli jsme se přespat v kempu Vltavan před Českým Krumlovem. Máme za sebou asi 70 km, stavíme přístřešky a vaříme večeře. Najednou k našemu stanu přicházejí tři děti a na mě (rozumějte na mě!!) začaly hovořit anglicky. Mein gott!!! Ale nakonec i já jsem jim porozuměla, že jsou to skauti (myslím že ze Švýcarska) a hrají hru „dědeček měnil, až vyměnil“. Tak jsme jejich českou Milu směnili za jednorázové slisované ubrousky. Velmi dobrý obchod. MŇAM.

Pondělí 21. 7. 2025

Budíme se ne už tak rozlámaní, ale au, au sednout si na kolo mi není moc příjemné. Po čekání, než se všichni dobalí, projíždíme skrz UNESCO historický střed města Český Krumlov a z něho kupodivu pěkný stoupáček!!! Ale co nás čeká po výjezdu do kopce??? Sjezd, a to do České Koruny. Limča, pivo a drobná svačina. „Brůčo, nekoukej do té mapy na profil cesty před námi“ Co zvolit? Z kopce do kopce anebo do kopce z kopce?? Je to jedno, až před Českými Budějovicemi se nakloněná rovina rovná do roviny. Na druhém největším čtvercovém náměstí v České republice se rozprcháváme do různých podniků na dlabanec. Pomalu se nad Českými Budějovicemi stahují mraky a vyrážíme na cestu. Déšť nás však dvakrát zahání pod přístřešek. Počasí nás nakonec pustí dojet aspoň do Hluboké nad Vltavou, kde se nám podaří schovat na náměstíčku na vyvýšeném pódiu. Po hodině, kdy déšť alespoň polevil, se rozhodujeme dojet 3 km do fááákt retro kempu Křivonoska (téměř nikdo tam není). Tak trošku zjišťujeme, že máme být o dost dál. Ale co, ono se to nepo.… Krásnou dobrou noc.

Úterý 22. 7. 2025

Probouzíme se do polojasného rána a vyrážíme směr Týn nad Vltavou. Cesta na první pohled v mapě vypadá jako rovinka podél vody. Cha, cha, cha, ... Po vyjetí jednoho sice krátkého, ale výživného kopečka, se otáčíme a tam je dopravní značka 20% klesání. Před Týnem nad Vltavou nás čeká krátká zastávka na posilnění (svačinka tipu nejlepší langoš, co jsem kdy měla). Nejmenovaná osoba (nechci jmenovat, ale byl to Brůča) zaplatila neplatnou stokorunou a jiná nejmenovaná Želva ji dostala při placení nazpět. V Týně nad Vltavou někteří zvolili rychlý oběd; někdo jen dortíček v cukrárně. A tady se lámal chleba na dvě skupiny. Aby na mě, Toma a Brůču nemusel zbytek na každém kopci čekat až ho vyjdeme, rozhodli jsme se vyrazit napřed. A hned se nám jelo lépe s myšlenkou, že si jedeme svoje tempo a od teď jsme vyšlapali každý kopec na kole. Wašté kluci!!! Čekala nás stále zvlněná krajina přes Albrechtice nad Vltavou až ke Zvíkovskému Podhradí, kde jsme začali přemýšlet, kam složíme svá těla. To jsme nevěděli, že Jehlička už domluvila v hospodě ve vesnici Kučeř spaní na louce u lesa. Konečně alespoň jednou spíme na divoko. Rozbalujeme stany a kluci čtou zprávy. Ozzy zemřel. R.I.P. Usínám se smutkem v srdci.

Středa 23. 7. 2025

Ráno jsme sbaleni kupodivu rychle a zase vyrážíme do kopce z kopce a zase nahoru a dolů. Stále dokola. Jede nám to už ale lépe odděleni od skupiny, vlastní tempo, zmrzlina i návštěva muzea v Klučenicích (jen škoda, že jsme neměli čas muzeum projít celé. Ale naopak jsme se zbavili neplatné bankovky :D ). Krajina rázu vyjedeš na kopec, koukneš dolů a pod kopcem vesnice a za vesnicí opět kopec. „Sakra, kdo říkal, že Vltavská 7 vede okolo Vltavy???“ se nám honí celou dobu hlavou. Ale jinak krajina zajímavá. Drobné prodloužení života smíchem při překonávání brodu přes potok Bzina (viz video ve fotogalerii – zvuk nutný). Dnešní cíl přístaviště Živohošť pokořen. Rychlá koupačka ve Slapech a už nám jede loď. A je tu problém. Moc lidí, moc kol, ale vše se zvládlo. Na palubu nás vzali a už se vezeme. Zde je čas a příležitost na otázku pro odborníka Čaponku. (opět viz video). Šiška se ptá: „Spí ryby a jak?“ Loď nám zaparkuje na konečné u přehrady. Tam nás čeká Jeremy a přesouváme se do nedalekého kempu Molo Nová Rabyně. Bezva paní na recepci nás tak po půl hodině ,,s úsměvem“ na tváři odbavila slovy: ,,nekoukejte mi do toho počítače a postavte se támhle!!!!“. Nakonec ale kemp čistý, sprcha zdarma. Někdo se najedl a zapadl odpočívat do stanu. Jiní vyrazili slavit do baru.

Všechno nejlepší Tashunko!!!

Čtvrtek 24. 7. 2025

Dnes se vstává docela dobře při myšlence, že nás čeká jeden kopec od hráze do obce Slapy a hned poté sjezd zpátky k Vltavě. Teď už je to jen rovina podél řeky, na kraji Prahy nás opouští Jeremy. Má kromě pracovních povinností ještě jeden speciální úkol (po domluvě s náčelníkem)!!! Téměř vzápětí se proti nám vyloupne Jajda – náš průvodce na průjezd Prahou. Od teď je to již kličkovaná po cyklostezce mezi cyklisty, bruslaři a chodci. Ale kdopak nás to čeká na náplavce??? Rybička
a její dokonalý servis – grilovaná kuřátka (každý máme půlku), zelenina a vše potřebné ke stolování. Moc vám Rybičko s Jajdou ještě jednou děkujeme!!! Bylo to super!!! S nacpanými bříšky pokračujeme dál centrem. Okolo Karlova mostu je to fakt hustý, pak se to už pomalu začíná uklidňovat a v Tróji u vodního závodního kanálu nás Jajda zanechává dalšímu osudu. Pozorujeme zde při doplňování tekutin, přípravu na víkendové závody. Dnes potřebujeme dojet do Dolan nad Vltavou. Tam máme slíbený nocleh u bývalého starosty této obce. Při cestě jsme vymysleli docela dobrou zkratku. Byla to sice cesta bez kopce, jen taková chvilku moc blízko železniční tratě, ale časově byla delší. Proč? Jen tedy díky tomu, že Brůča píchnul kolo a žádná duše nechtěla spolupracovat. Naštěstí se to stalo na vlakové zastávce, takže nás schovala před krátkým deštěm. Nafukování se věnovali borci s malou pumpičkou a určitými „odbornými“ zkušenostmi (opět viz zábavné video), načež nakonec Akičita vytáhl pumpičku, s kterou by to bylo nafouklé raz dva. Myslím, že dostal spousty nepublikovatelných jmen. V Dolanech nás čekalo přátelské přivítání. Za chvilku na to zaskřípaly gumy Jeremyho kola a byl okamžitě dotazován. Máš?? Co myslíš, proviant? Jo, mám! Po čtyřech šiškách ještě horké sekané se zaprášilo. Kdo zaváhal, tak měl smůlu. Dnes jsou všichni již unavení a uléhají docela brzy.

Pátek 25. 7. 2025

Ráno odjíždíme docela brzy do Mělníka. Není to daleko, ale pokusíme se chytit nějaké dobré spoje. Cesta vede po rovině (je to tedy docela nuda). Okolo moc pěkného zámku Veltrusy, vesnice Dědibaby a Divousy a najednou jsme v Mělníce. Je to zvláštní pocit. To už jsme tady??? Na náměstí se potkáváme s Jehličkou, připíjíme si bublinkami na zdárné dojetí, objímáme se a loučíme. S Tomem čekáme na pozdější spoj, když v tom volá Tashunka: „Nevzali nás s koly do vlaku. Musíme jet později“. Začínám mít paniku, ale podaří se mi zarezervovat jízdenky. Jen jsme neodhadli, jak je to daleko na vlak. U nádraží je zavřená cesta. SUPER! Vlak jede za 5 min. Vidíme, jak vlak přijíždí na nádraží a máme to ještě asi 300 m. Šlapeme do pedálů, co to dá. Ufunění zastavujeme u vlaku a usměvavá paní průvodčí nám pomáhá naložit kola. To bylo o prsa korejské ženy. Spokojeně se přibližujeme k domovu. V Lysé nad Labem mi volá Maminata, a tak jim z vlaku máváme na perón a po 20 minutách se ještě potkáváme v Nymburce. Tam už je ale opravdu definitivní loučení
a všichni dojedeme unaveni domů. Ujeli jsme za 6 celých dní celkem 452 km a nastoupali 3641 výškových metrů ve složení:

Koloběžky – Wašteláka, Tashunka, Manitana, Čaponka, Akičita a Maka

Kola – Karel, Vincenc, Brůča, Tom a Želva.

Dále Doprovodné vozidlo řídila Jehla s osádkou Bětka a Lojza. Průběžné cyklodoprovody – Jajda a Jeremy. Pražský catering – Rybka.

Na to, že nás víc jak polovina byla netrénovaná, musím jen napsat velké Waštéééé!!!

Děkuji všem za vše a budu se těšit snad příští rok na další kolovandr.

Psáno z pohledu Želvy a tímto děkuji za pozornost.

  Želva-Iva Kučerová