Jak se nám hledá?

Jak se nám hledá nové místo, jak se nám kráčí vpřed? Otázky, které poslední dobou hýbou námi všemi. Bylo by však předčasné pouštět se do jednoznačné odpovědi, neboť krok do neznáma je vždy prostoupen strachem, obavou, nedůvěrou a ostychem. Nikdo neví co bude, každý přemýšlí o tom co bylo. Vzpomínky se pokaždé vrací a upozorňují na věci známé, jisté, ale již minulé. Naše hledání, naše výlety po krásách přírody se zpočátku jevily jako zbytečné, jako jedno velké zklamání. Pokaždé kamkoli jsme zavítali, v očích se nám ono „nové„ místo jevilo nedokonalé, jiné, cizí a ve srovnání s Větrníkem nevyhovující. Neuvažovali jsme racionálně (tedy alespoň já ne), do popředí se hrnuly jen a jen pocity a emoce. Zuby nehty se nás držela představa, že nic takového jako Větrník nelze nelézt. Všechna místa tak ihned upadala v zapomnění, každý z nás sám hledal odpovědi na to co hledat, kde hledat, jak hledat. Ale i zázraky se dějí a nejen v pohádkách, štěstíčko, jak se ukázalo, nechodí jen po horách, ale zavítá i mezi nás. Mé plesající srdíčko mi nedovolí nechat si tu krásnou zprávu pro sebe: NAŠLI JSME KRÁSNÉ JEŠTĚ KRÁSNĚJŠÍ, NEJKRÁSNĚJŠÍ MÍSTO. Kdybych ho neviděla na vlastní oči, tak bych tomu nevěřila. Ale je to tak, krásná velká louka, bublající potok…nad hlavou nás vítalo káně. Jé, bylo to krásné. Sluníčko nám umožnilo ono místečko vidět v té největší kráse. A špatné vzpomínky se tak postupně začínají rozpouštět a utíkat pryč, kamsi do minulosti, kde je jejich místo. Nám tak začíná nové dobrodružství, kupa práce, bourání minulosti, hromada radosti, smíchu a na konci ten krásný pocit v srdíčku. 

Rybka