Podporuje nás:

Královéhradecký kraj
MŠMT
ČRDM
obce Dolany
Obec Dolany
Chvalkovice a Říkov
Podporuje nás
Hlavní stránka » O nás » Historie

Naše historie

Tak takhle to vše začalo, aneb jak se píše naše historie (vzpomínky náčelníka)

1992

Píše se rok 1991, kdy jsem se v červnu vrátil z vojny a začal plánovat jak založit svůj vlastní oddíl. Načerpán zkušenostmi z let minulých, kde jsem jako instruktor pracoval v turistickém oddíle „Záře“ pod vedením Pavla Malého. Inspirovaný četbou E. T. Setona a J. Foglara jsem toužil po oddíle správných hochů od Bobří řeky. Ale vše bylo trochu jiné. Kde kdo si myslel, že založím zde v Dolanech oddíl Junáků či Skautů. Já však zůstal věrný Pionýru a to hned z několika důvodů. Pionýr byla organizace, kde po převratu zůstali lidé, kteří to dělali ne z důvodu prospěchu, ale hlavně pro děti. Pionýr mi také nediktoval jakou mám mít košili či šátek a nikomu nevadilo jaké máme kroje, ale hlavně, že se něco dělá pro děti a mládež.

Ale vše pěkně od začátku. Jak už jsem říkal, chtěl jsem oddíl kluků kolem čtvrté a páté třídy, ale nakonec jsem byl umluven, že mám vzít děti pěkně od první a druhé třídy. Tak jak to bylo zvykem zde v Dolanech. Takže jsem přebral štafetu po oddíle „Kosmík“, který vedli manželé Kubinovi.

1992

Koncem září se mi tedy na první schůzce objevilo asi sedmnáct dětiček ve věku první a druhé třídy. A já se chytal za hlavu, jak z tohoto potěru vychovám správné indiány. A proč indiány? Jako vzor jsem dětem zvolil severoamerického indiána, který je symbolem neposkvrněné duše od civilizace a ideálním přírodním tvorem. Takže zapomenout na hochy od Bobří řeky a jdeme si hrát na malé indiány z Dolan. Vznikl oddíl „Divoši“, jehož název je odvozen z názvu knihy od E. T. Setona „Dva divoši“. Ze začátku to byla opravdu jen hra, až pak na prvním táboře, kdy jsme postavili první symbolická týpí z jutoviny a s očima na vrch hlavy, s hrobovým tichem a vážností zapalovali první sněmovní oheň, který vzplanul 17. července 1992, čímž byl „kmen“ Divoši ustanoven a založen.

Jiří Plšek – Kiďák (náčelník kmene Divoši)

1992 1992

Vzpomínky pokračují...

Každý tábor s sebou přinesl něco nového. Začínali jsme hledáním zpráv od Manitua a plněním indiánských dovedností (Žďár pod Brzicemi 1992). Další tábor s sebou přinesl uvědomění, že to co máme, si musíme chránit, takže jsme byli na válečné stezce proti nepřátelům pod bubny, které nesly naše zvěsti (Žďár pod Brzicemi 1993).

1993 1993

O rok dále jsme hledali posvátná místa svých předků a šli cestou za posvátným bizonem (Buřany u Jablonce nad Jizerou 1994).

1994 1994

V roce 1995 jsme se zaměřili hlavně na přežití, samostatnost a vaření. Je první oddílový Setonův hrnec a jiné indiánské speciality, první rohože a lenošky a různé indiánské vybavení. Také nezapomenutelné bingho a jiné hry jako muh-mohva - což je boj muže proti muži na nože. Učíme se lovit lukem a oštěpem (Temný důl 1995). Málem bych zapomněl na naši nejvíce hranou kolektivní hru, kterou je Lacross. Tato hra nás provází všemi tábory, akcemi a schůzkami. Vše co jsme doposud dělali mělo velký nádech hry, i když hrané s velkou vážností.

1995 1995

Od tábora v roce 1996, který jsme měli poprvé na naší táborové základně Větrník, však šlo teprve o tvrdý život v přírodních podmínkách. Čekala nás tvrdá zkouška, co vše jsme schopni přežít. Počasí nám zmrazilo plány o pohodovém a klidném indiánském táboře. Z potůčku protékajícím naším táborem se během jednoho odpoledne stala řeka, která potopila skoro celý tábor pod vodu a bahno. Znamenalo to pro nás evakuaci do chalupy k Záhorom, asi jeden kilometr od tábora a odtud jsme chodili pracovat a stavět co nám voda zničila. Postavili jsme desítky metrů chodníků z kuláčat, abychom nechodili v bahně. Po pěti dnech jsme se teprve mohli vrátit a dožít náš tábor. A je tu „Život na táboře aneb boj o Mawericka“, kde se sen stává zkušeností, lov lovem (Větrník 1996).

1996 1996 1996

O rok déle už máme dvě opravdová týpí, kde spíme, hrajeme si, jíme, odpočíváme a vaříme. Naše kroje se zaplňují korálkováním, naše šípy jsou přesnější a rychlejší. Wakonda nad námi bdí a my víme, že to není jen sen, ale opravdový život indiána (Větrník 1997). A tak šel tábor po táboře, děti nám zestárly, odcházely a přicházely, protože se kladly čím dál větší nároky na jednotlivce. Přicházeli a odcházeli i rodoví náčelníci (instruktoři), bez kterých bych v životě nedokázal, to co dnes dělám. A to byli: Tonda „Tatanka“ Marek, Milan Culek, Josef Kupka, Lucie „Pískle“ Hynková, Monika „Vrtule“ Marková, Michal Fofonka, Martina „Maličká“ Malá, Lenka „Špička“ Špičková, Ivana „Rýma“ Průšová, ale i dospěli, kteří nám pomáhali jak materiálně, tak prací, bez které bychom se neobešli. Láďa „Indián“ Kácha, Zdeněk „Koki“ Švec, Robert „Břuch“ Beran a mnoho dalších kamarádů a rodičů. Takže koho jsem opomenul, tomu se předem omlouvám. Ti všichni přišli, pomohli a odešli do světa a za to co udělali, jim mnohokrát děkuji. Mé poděkování patří také i mojí ženě Šárce, za pochopení a toleranci.

Kmen Divoši z Dolan

Během naší sedmileté činnosti jsme si udělali celkem dobré a známé jméno (a to nejen mezi našimi přáteli a kolegy v pionýru), ale i za hranicemi okresu či kraje. Několikrát o nás psali v novinách a dokonce bylo i pár pořadů v Českém rozhlase Hradec Králové. Jeden pořad o nás se vysílal i v rozhlasovém klubu Domino v Praze. Do roku 1994 jsme pracovali pod pionýrskou skupinou Přátelství a po jejím rozdělení, jsme přešli pod pionýrskou skupinu Pohoda, kterou vedl Milan Anders. Máme za sebou dobré, ale i horší časy vzestupu i poklesu. Udělali jsme celkem sedm táborů, desítky akcí a stovky schůzek. Měli jsme vlastní táborovou základnu Větrník ve Lhotě pod Hořičkami, kterou nám tehdy daroval Josef Morávek ze Svinišťan.

Naše činnost je „Lesní moudrost“ podle E.T.Setona. Ale jak jsem již psal, nešlo to hned od začátku. Asi tak do roku 1995 jsem dělali činnost, která byla lesní moudrostí pouze inspirována a přizpůsobována k věku dětí a našim zkušenostem. Ale měli jsme už své první týpí, rohože z proutí (na kterých se spí), první kožené výrobky a kroje. Stále nám to však bylo málo, chtěli jsme být dokonalejšími indiány. Největší zlom přišel ve školním roce 1996/ 1997, kdy jsme dělali tzv. Hodoči (hodnosti - dovednosti - činy) inspirované „Knihou lesní moudrosti“. Přijíždí za námi člověk, který je náčelníkem indiánského kmene „Hin-čo-kan“ z Hradce Králové a vypráví nám o Lize lesní moudrosti, která působí v naší republice. Spokojen naší činností nám nabízí výchovný systém Woodcraftu (Lesní moudrosti), plný orlích per, hodností a odborností. Neměl by to být pro nás velký problém, jelikož některé činnosti již provádíme, jenom je jinak nazýváme. A tak stojíme před důležitým rozhodnutím, jak dál?

A je tu září 1997 a my stojíme opět na začátku dlouhé cesty „stoupání na horu“, ta hora se jmenuje Woodcraft, ve složení : náčelník kmene Jiří „Kiďák“ Plšek, náčelnice Ivana „Rýma“ Průšová a nová posila Jana „Janek“ Škodová + třicet dětí. Vstupujeme do nového školního roku, který nám časem nastraží spoustu překážek a nástrah, jenž bude velice náročné překonat.

Ale pěkně od začátku. Začali jsme shromažďovat veškerý materiál o LLM a vedli dlouhé diskuse, zda to vše dokážeme a jestli by nebylo lepší jet po svém. Mně se ale začal konečně splňovat sen, na který jsem se léta připravoval a zároveň se ho i obával. Chybí už jenom krůček. A tak konečně vzniká jako dárek k vánocům 1997 Zasvěcovací stezka lesní moudrosti - první to krok Woodcraftera. Stezka má za úkol prověřit, zda je daný člověk hoden toho stát se členem lesní moudrosti a zda je schopen pro to něco obětovat. A začala cesta nahoru. Museli jsme plnit různé stopy. Stopu odříkání (čtrnáct dní bez sladkostí a dobrot), která byla pro některé jednotlivce velice náročná, stopa poslušnosti, která měla prověřit, zda dovedeme dokonale poslouchat rodiče či učitele. A dalších x stop, kterými, když jsme prošli, sněm rozhodl o udělení hodnosti „Hledače cesty“. Tím teprve vzniká možnost plnění orlích per a dle jejich počtu získávání dalších hodností, jako je Poutník, Lovec, Sagamor čikala a další a další. Někomu to jde snadno a rychle, stopa za stopu přibývá. Jinému to trvá déle a hlavně stopa odříkání, ono být bez sladkostí (na které jsme denně zvyklí) je velice náročné. A také přesvědčit sebe, ale i učitele o tom, že jsem po celý týden naprosto poslušný, může být pro někoho nadlidský výkon. Postupně však získáváme jednu stopu za druhou a ti co nedokázali nebo ani nechtěli dokázat (kterých bylo jen pár) plnit dané podmínky, nás postupně opouštěli, až zůstali jen ti nejlepší, kteří si zasloužili nosit šerpu. Šerpa je pro Woodcraftera něco jako kroj. Šerpa slouží jako lidský štít, na který se vystavují dosažená orlí pera a hodnosti. Je to vlastně vizitka každého Woodcraftera.

Od toho se odvíjí i naše oddílová činnost. Scházíme se (a to již od začátku) pravidelně každý pátek v Dolanech - a to buď v klubovně, kterou nám bezplatně půjčuje obecní úřad, včele se starostou panem Kočicou nebo v místní sokolovně. Ale hlavně pokud to jde tak na hřišti, odkud chodíme do lesa a do přírody, kde se učíme poznávat přírodu a hrajeme spousty her. Každý měsíc se koná víkendová akce, na které probíhá slavnostní událost - sněm, který je nejvyšším rozhodujícím členem v oddílu. Na sněmu se scházíme ve slavnostních indiánských krojích, zapaluje se slavnostně oheň, zpívá se posvátná píseň, udělují se orlí pera za velké či malé činy a pasuje se na hodnosti. K tomuto všemu patří i spousta rituálů a indiánských písní. Poté se hrají hry a sedí se dlouho do večera kolem ohně. To je ale jen část akce. Během víkendu se snažíme být co nejvíce s dětmi a v přírodě. Ať hrou či výpravou za poznáním nebo jen tak na houby či jiné lesní plody. Do naší činnosti patří také lukostřelba, kterou právě nejvíce provozujeme na víkendových akcích. Střílíme do neživých věcí - to jest hlavně do terčů. Vyrábíme si sami šípy i luky (kromě těch kladkových, které mají náčelníci). Dále se učíme v přírodě přežít, vaříme na ohni, spíme pod širákem, myjeme se v potoce a provozujeme spousty jiných činností souvisejících se životem v přírodě. A vše co se během roku naučíme, uplatníme především na letním táboře, kde se ukáže, jak jsme celý rok pracovali.

Od ledna do května roku 1998 nás čekala spousta překážek a zvratů, které prověřily naši psychickou sílu a vytrvalost. Je to období, na které bych nejraději co nejrychleji zapomněl. Vše se začalo motat kolem dospělých a toho co kdo na Větráku udělal a neudělal, kdo co kde řekl a neřekl - a nebralo to konce. Nejvíce však trpěly děti, neboť nedokázaly pochopit, co se vlastně děje. Díky tomu přišel náš oddíl o pár dětí, ale i dospělých, kteří nám pomáhali jak s činností tak s budováním naší základny. Neboť za naší práci s dětmi, bez nároku na odměnu, může čekat tak maximálně radost a spokojenost dětí, a vše co udělá propadá ve prospěch dětí bez nároku na vrácení či odměnu. A tak nás někteří naši dobří kamarádi opustili a byla tu snaha i o rozvrat v oddíle. Zlé mraky se odehnaly a my mohli spokojeně kráčet cestou dál, nebýt toho, že nás v květnu čekalo další překvapení. Ivana „Rýma“ Průšová pod záminkou, že jeden rod Divochů bude pracovat v Jaroměři a akce či tábory budou společné, si založila vlastní oddíl Poutníci. Čímž nám odešlo pár dalších dětí, hlavně ty z Jaroměře, takže od listopadu, kdy nás bylo 35, nás zůstalo 18 členů, z toho 3 náčelníci. A tábor před námi. Zmobilizovali jsme své síly, a hnáni přesvědčením, že jen vytrvalou prací se dokážeme přenést přes prohry a neúspěchy - a byl to náš vytoužený a prosazený Woodcraft, tak přece se nevzdáme. Vše se zaměřilo na tábor. Kdo mohl pomáhal, každý volný víkend se trávil na Větrníku, postavila se nová kuchyň s jídelnou, předělala se koupelna a umývárna. Janek se vrhla na finance a vše s tím spojené. Děti (hlavně ty starší) a kamarádi pomáhali s úpravou základny. Stavění cest, sekání trávy, příprava týpiovek, kopání odpadové a odkalové jámy atd., a to skoro s polovičním počtem lidí než normálně. A tak 1. 8. 1998 začal náš, v pořadí sedmý tábor indiánského oddílu „Divoši“. Byl to tábor suprový, pohodový, ale i plný práce, neboť si zde děti dělaly vše samy, hraly si pod dozorem náčelníků, aby svůj život přizpůsobily co nejvíce životu indiánů. Jako odměnu za dosažené výkony jsou pro nás pro všechny orlí pera, jejichž plnění jsme přizpůsobili celý tábor. Tábor dle dětí byl ten nejlepší co zatím měly a to i díky tomu, že jsme měli už tři týpí o velikosti 5,5 metru. A to hlavní, že nám počasí přálo. Prostě idyla.

A stáli jsme na prahu roku 1999. Jaký byl? No to už nechávám ve vzpomínkách…

Jiří Plšek – Waštélaka
(náčelník kmene Divoši a dnes kmene Tate Osmaka)

Letem světem historií...

Od formování a vzniku kmene Divoši (rok 1991/1992) uplynulo dosti času na to, abychom se mohli skrze tuto historii podívat na kmen Tate Osmaka dnes. Naše cesta je plná krásných vzpomínek a chvil, nových vzletů a pádů. Náš kmen je takový, jací jsme my sami. Je obrazem, představou a přáním dospělých i dětí. Je místem, kde se mají možnost setkat jak velcí, tak i malí. Kde se dá prožívat, užívat si, hrát, smát se, radovat. přemýšlet, mluvit nebo jen tak mlčky poslouchat.

Naše cesta je cestou růstu, poznání, hledání a nacházení nových pohledů, prožitků, zážitků. Každý rok je novým dobrodružstvím, které se odráží v každém našem dalším kroku. Naše historie se dá poskládat z kmenových akcí, vandrů, projektů a lidí, kteří námi prošli, pobyli, odešli. Roku 2001 jsme vstoupili jako registrovaný kmen Tate Osmaka do Ligy lesní moudrosti, což nám otevřelo další možnosti našeho bytí. A myslím si, že jsme našli ten správný směr kmenového putování. Objevili jsme nepřeberné množství pohledů na nás samotné, na věci, lidi, na prostor a přírodu kolem nás. Otevřeli jsme v sobě skryté dětské dušičky toužících po zážitcích, po dobrodružství, smíchu, přátelství a společně strávených chvílích. Náš kmen – tedy my jsme důkazem našeho celého snažení. A ač by se historie kmene dala dlouhosáhle popisovat, rozebírat a dokumentovat, ponechme tento proces v srdíčkách těch, kteří tu celou dobu byli, prožívali a nesou si tento kus kmene Tate Osmaka dále i dnes.

Rybka

2003 2005
2003 2003
2006 2007
2006 2007
design and produce made by © Pavel Spálený - Yučikala Wičaša www.yucikala.net